(Povídka) Setkání u Montparnasse - Klára a Arnaud 🍷📷
Montparnasse - Klára a Arnaud
🍷📷🍷📷🍷📷🍷📷🍷📷🍷📷🍷📷🍷
🍷 Ranní setkání
„Kláro, ty mě vůbec neposloucháš,“ zasmála jsem se a jemně ťukla svým pohárem o Klářinu sklenici.
Seděly jsme v baru La Sancerre v rue des Abbesses. Venku se stmívalo, Montmartre se pomalu halil do neonových světel a vzduch byl chladný, typicky podzimní. Klára se probrala z mrákot. Unaveně se usmála a prohrábla si vlasy.
„Promiňte, holky. Mám toho teď nad hlavu. Dopoledne 3 přednášky, odpoledne jsem hlídala ty dvě malé ubrečené dětičky od sousedů a za týden mě čeká těžké zkoušení“ povzdychla si Klára, dvacetiletá studentka medicíny na Univerzitě Réné Descartes, jejíž život se momentálně smrsknul na nekonečné biflování a brigády, aby vůbec utáhla podnájem. Nebyla au pair jako třeba já nebo Veronika, kdy jsme hlídaly děti pouze v jedné rodině, ale Klára měla rodin několik a dělila svůj čas mezi ně.
„Musíš si taky trochu užívat,“ rýpla do ní Jůlie a napila se vína. „Paříž je plná chlapů a ty pořád jen koukáš do mikroskopu nebo utíráš nosy cizím dětem.“
Klára se jen usmála do své sklenice. Tehdy ještě netušila, že hned následující ráno se ten stereotypní kruh přednášek a učení na chvíli rozpadne.
Pátek byl sychravý. Klára spěchala na ranní seminář. Měla ještě dvacet minut čas, a tak se rozhodla schovat před drobným deštěm do jednoho z těch malých, nenápadných bister kousek od bulváru. Bar byl poloprázdný, voněl mletou kávou a čerstvými croissanty. Klára se posadila k malému kulatému stolku u okna, rozevřela si poznámky z kardiologie a objednala si espresso.
„Je to volné?“ ozval se nad ní hluboký, lehce zastřený hlas.
Ohlédla se. Stál tam muž. Mohlo mu být tak čtyřicet let. Nebyl to ten typ klasického francouzského elegána v dokonale padnoucím obleku. Měl na sobě mírně opotřebovanou manšestrovou bundu, kolem krku ležérně omotanou šedou šálu a z ramene mu visela kožená brašna, ze které vykukoval fotoaparát. Měl středně vysokou postavu, delší světlejší vlasy, které mu neposedně padaly do čela, a kolem očí drobné vrásky od smíchu nebo od neustálého mžourání do hledáčku kamery. Působil nezkroceně, jako typický pařížský bohém, který tráví víc času na ulici než doma.
„Ano, je,“ odpověděla Klára trochu překvapeně a instinktivně si přitáhla své papíry blíž k sobě.
Muž se posadil, objednal si silné černé kafe a položil fotoaparát na stůl s jakousi posvátnou opatrností. Chvíli ji jen tak pozoroval. Klára se snažila soustředit na srdeční chlopně, ale cítila jeho pohled.
„Studujete medicínu?“ zeptal se, když si všiml latinských výrazů na jejích papírech.
„Ano. Druhý ročník,“ odpověděla stroze, ale ne nepřátelsky.
„Obdivuhodné. Tolik přísnosti v tak mladém věku,“ usmál se a natáhl k ní ruku. „Já jsem Arnaud. Fotograf.“
„Klára.“ ...."studentka medicíny"
„Kláro... víte, že máte neuvěřitelnou symetrii v obličeji? Když na vás dopadá to ranní světlo skrz to špinavé sklo bistra, vypadáte jako z černobílého filmu z padesátých let. Nechtěla byste, abych vás někdy vyfotil?“
Klára se mírně začervenala. Nebyl to ten levný typ balení, na který byla zvyklá od spolužáků z fakulty. V jeho hlase byla jakási profesionální naléhavost, ale zároveň klid.
„Já... nevím. Zítra mám volno, ale...“
„Nezávazně,“ přerušil ji jemně. „Jen procházka. Zítra v sobotu odpoledne. Kolem čtvrté? Znám skvělá místa kolem Place Edgar Quinet. Žiju tam. Co vy na to?“
Klára se na něj podívala. Arnaud ji na první dojem nijak fatálně neuchvátil. Nebyla to láska na první pohled, žádné motýlky v břiše necítila. Ale Klára nikdy nedala na první dojem. Věděla, že lidé jsou jako anatomické preparáty – musíte jít pod povrch, abyste pochopili, jak fungují.
„Dobře,“ řekla nakonec a dopila kávu. „Zítra v pět na Edgar Quinet.“
🍷 Sobotní odpoledne na Place Edgar Quinet
Náměstí Place Edgar Quinet mělo v sobotu odpoledne úplně jinou dynamiku než zbytek rušného Montparnassu. Zatímco o pár bloků dál se tyčila obrovská, chladná silueta mrakodrapu Tour Montparnasse, tady dole, pod korunami stromů, jejichž listy už pomalu žloutly a padaly na chodníky, plynul čas pomaleji. Konal se tu menší pouliční trh s uměním, vzduchem se nesla vůně pečených kaštanů a ze starých reproduktorů jednoho z bister hrála tichá harmonika.
Arnaud tam už stál. Opíral se o kamennou zídku, na krku mu visel foťák a on právě mačkal spoušť – fotil starého pána, který krmil holuby zbytky bagety.
„Chytáte momenty?“ oslovila ho Klára, když přišla blíž. Měla na sobě jednoduchý kabát a šálu, vlasy stažené do ležérního culíku.
Arnaud se otočil a jeho tvář se rozjasnila. „Vždycky. Ulice nikdy nelže, Kláro. Vteřinu po tom, co zmáčknu spoušť, už je ten svět jiný. Ten pán už se takhle neusměje, ten holub neodletí stejným směrem. To mě na tom fascinuje. Fotím život takový, jaký je. Bez ateliérů, bez umělých světel.“
Pustili se spolu do procházky. Arnaud ji provázel skrytými kouty kolem náměstí. Ukázal jí malé, tiché uličky s dlážděnými chodníky, kde se staré domy krčily ve stínu moderní zástavby. Vyprávěl jí o historii Montparnassu, o tom, jak v těchto místech kdysi chodili chudí malíři a básníci. Klára poslouchala, ale čím déle mluvil, tím víc si uvědomovala zvláštní věc. Arnaud byl nesmírně vzdělaný. Věděl všechno o architektuře, o světle, o historii každého rohového domu. Byl zajímavý... ale zároveň strašně nudný.
Jeho monology neměly žádné dramatické vrcholy. Mluvil klidným, monotónním hlasem, který Kláře po hodině chůze začal připomínat přednášky z biofyziky. Když se ho pokusila přerušit vtipem nebo historkou z univerzity, jen pokýval hlavou, usmál se a hned se vrátil ke svému tématu – ke kompozici, k textuře omítek, k tomu, jak stíny stromů kreslí na asfalt geometrické obrazce.
Asi byl na ni příliš starý? 😂
„Půjdeme si sednout?“ navrhl Arnaud, když si všiml, že Klára si trochu těsněji balí kabát kolem těla. „Znám tu jedno malé bistro. Žádný turistický kýč.“
Zavedl ji do zapadlé uličky kousek od Montparnasského hřbitova. Bistro mělo oprýskanou červenou fasádu a uvnitř bylo jen několik malých mramorových stolků. Sedli si do rohu. Arnaud objednal dvě sklenky Bordeaux.
„Takže,“ začal Arnaud a položil ruce na stůl. „Jak se vám líbí moje čtvrť?“
„Je krásná. Má v sobě takový zvláštní klid, i když je hned vedle toho obřího mrakodrapu,“ odpověděla Klára a napila se.
„Ten mrakodrap je jizva na tváři Paříže,“ prohlásil Arnaud dramaticky. „Ale dole, na chodníku, tam se odehrává ta pravá geometrie. Víte, když fotím, nejde mi jen o lidi. Jde o úhly. O to, jak linie budov vedou oko diváka. Když fotíte z podhledu, dáváte ulici moc. Když fotíte z nadhledu, ukazujete její zranitelnost. Každá ulička kolem Edgar Quinet má svůj specifický úhel, pod kterým odhalí své tajemství. Například ráno, kolem sedmé, padá světlo zpoza věže tak, že vytváří dlouhé, temné koridory. To je moje laboratoř.“
Klára přikývla. Sledovala jeho ruce, jak gestikulují, když mluví o ohniskové vzdálenosti a cloně. Je to milý chlap, říkala si v duchu. Ale bože, chybí tomu jiskra. Mezi nimi nebylo žádné napětí, žádný zatajený dech. Přesto, když se loučili a Arnaud navrhl další schůzku, Klára souhlasila. Měla teď zkrátka chuť se s někým seznamovat a on na ni nijak netlačil, nespěchal na ni. Navíc bydleli kousek od sebe, tak proč ne.
🍷 Večerní Paříž a nechtěné doteky
Druhé setkání si naplánovali na pozdější večer. Klára se přistihla, že se docela těší. Noční Paříž měla vždycky magickou moc a ona doufala, že pod rouškou tmy a žlutých pouličních lamp se možná Arnaud projeví trochu jinak. Třeba z něj spadne ta profesorská maska teoretika fotografie.
Sešli se opět na Place Edgar Quinet, ale tentokrát už trhy s uměním vystřídala atmosféra ožívajících barů. Terasy byly plné lidí, vzduchem vonělo cigaretové kouř, parfémy a víno.
„Vypadáte unaveně, ale krásně,“ řekl Arnaud, když k ní přistoupil. Tentokrát z něj byl cítit jemný závan drahého parfému s tóny cedrového dřeva.
„Celý den jsem se učila,“ usmála se Klára trochu unaveně.
„Studium... Já dělám vlastně totéž. Umrtvuji okamžik na papíře, aby zůstal živý navždy a pak ho předám lidem, aby ho studovali a odnesli z něho něco,“ poznamenal Arnaud, když se rozešli směrem k temnějším uličkám za hřbitovem.
Klára si v duchu povzdychla. Zase ta jeho poezie.
Procházeli se večerním městem. Arnaud tentokrát foťák z brašny nevytahoval, ale jeho chování se změnilo. Byl mnohem pozornější. Možná až moc. Klára si všimla, že na této druhé schůzce se Arnaud začal víc snažit. Jeho komplimenty byly osobnější, hlubší.
„Máte v sobě takový zvláštní klid, Kláro. Většina dívek ve vašem věku spěchá, je neklidná, divoká, hlasitá.... Vy se umíte dívat na svět kolem sebe. To mě fascinuje,“ řekl a přitom se jeho ruka jakoby náhodou otřela o její paži.
Klára mírně uhnula. Nebylo jí to úplně příjemné.
Když přecházeli přes jednu z temnějších, úzkých uliček, Arnaud náhle zastavil a ukázal nahoru na osvětlené okno starého činžáku. „Podívejte se na ten kontrast. To teplé žluté světlo uvnitř a ta studená modř noci venku.“
Klára se podívala nahoru. V tu chvíli pocítila, jak jí Arnaud položil ruku na záda, těsně mezi lopatky, a jemně ji přitáhl k sobě, jako by jí chtěl ukázat lepší úhel pohledu. Jeho dotek byl teplý, ale pro Kláru cizí. Okamžitě se s úsměvem otočila, udělala krok stranou k okraji chodníku a začala si upravovat šálu, čímž se z jeho sevření přirozeně vyvlékla.
„Ano, je to zajímavé světlo,“ řekla tónem, který jasně naznačoval, že si přeje udržet odstup.
Arnaud to však nevzdával. O kousek dál, když seděli na lavičce pod jednou z pouličních lamp na náměstí, se pokusil vzít ji za ruku pod záminkou, že jí chce ukázat své mozoly na prstech od neustálého nastavování starých manuálních objektivů. Klára opět zareagovala bleskově – s milým úsměvem sáhla do kabelky pro kapesník, utřela si nos a ruku už zpátky na lavičku nepoložila.
V hlavě se jí honily pochybnosti. Vždyť je o dost starší. Dvacet let rozdílu není málo. A hlavně – prostě tam ta chemie nebyla. Ani trochu. Na druhou stranu si v duchu říkala, proč by vlastně nemohla trochu povyrazit? Nemusí hned hledat muže svého života. Může to brát nezávazně, jako románek s umělcem, historku pro holky do baru La Sancerre. Život přece nemusí být vždycky nalinkovaný...
Když se už blížila půlnoc a stáli opět nedaleko Tour Montparnasse, Klára se vnitřně odhodlávala. Říkala si, že pokud se ji pokusí políbit, možná mu neuhne. Možná tomu dá šanci. Jen tak, pro tu zkušenost.
Arnaud se zastavil přímo pod rozsvícenou lampou. Podíval se jí hluboko do očí. Atmosféra zhoustla. Klára čekala, že se nakloní.
Místo toho Arnaud udělal krok zpět, zhluboka se nadechl a řekl: „Kláro, musím vám něco navrhnout. Něco, co by mohlo všechno změnit.“
🍷 Návrh pod lampou
Klára na něj překvapeně pohlédla. „Navrhnout? A co?“
Arnaud si prohrábl své světlé vlasy, poprvé za celou dobu působil trochu nervózně, což ho v jejích očích na vteřinu polidštilo.
„Za měsíc musím odjet na týden do Kodaně,“ začal.
„Je to pracovní cesta. Mám tam zakázku – fotit architekturu města, lidi, ty jejich chladné, čisté linie. Bude to moje poslední série do knihy, kterou už dva roky připravuji. Moje životní dílo. Kniha o evropských městech a jejich duších.“
Zastavil se a podíval se na ni s nefalšovaným nadšením v očích. „Kodaň je v tomto ročním období neuvěřitelná. To severské světlo... je úplně jiné než pařížské. Je ostré, čisté, bez prachu. Chci, abys jela se mnou, Kláro.“
Klára vykulila oči. „Cože? Do Kodaně? Arnaude, my se známe sotva pár dní. Vidíme se podruhé.“
„Já vím, já vím,“ přerušil ji rychle a poprvé jí tykal. „Zní to bláznivě. Ale já v tobě vidím inspiraci. Budeš moje múza. Zatímco já budu dopoledne pracovat a běhat po městě s foťákem, ty můžeš studovat ty své lékařské knihy v severských kavárnách. Večer budeme chodit do skvělých restaurací, pít víno a objevovat město. Zaplatím ti letenku i hotel. Nic nemusíš řešit. Jen buď se mnou.“
Klára tam stála, neschopná slova. Noční vítr z bulváru jí foukal do tváře. Představa, že odjede z deštivé Paříže, kde jen počítá centy na metro a učí se o nemocech, do čisté, moderní Kodaně s úspěšným fotografem, zněla jako scéna z romantického filmu. Bylo to neuvěřitelně lákavé. Luxusní únik z její reality.
„Já... musím o tom přemýšlet, Arnaude,“ řekla tiše. „Mám školu, zkoušky...“
„Přemýšlej,“ usmál se Arnaud, tentokrát už zase s tím svým klidným, sebevědomým výrazem. „Máš měsíc. Ale věř mi, Kláro, takové příležitosti se neopakují. Paříž ti neuteče, ale Kodaň na nás čeká.“
Políbil ji jemně na obě tváře, otočil se a se svou koženou brašnou přes rameno zmizel v temnotě ulice směrem k Place Edgar Quinet.
Kapitola V: Dilema u anatomického atlasu
Následující dva týdny byly pro Kláru psychickým očistcem. Seděla v univerzitní knihovně, před sebou rozložený obří anatomický atlas s popisy nervové soustavy, ale její mysl byla tisíc kilometrů daleko, na severu, v dánských uličkách.
„Ty jsi blázen, jestli s ním nepojedeš,“ kroutila hlavou Julie, když se ve čtvrtek večer opět sešly v baru La Sancerre. „Týden v Kodani zadarmo? S chlapem, co tě uctívá jako múzu? Co riskuješ? Když to bude nudný, tak se prostě sebereš a projdeš si město sama.“
„Já nevím, holky,“ vzdychla Klára a točila sklenicí vína. „Je strašně nudnej. Představte si, že s ním sedíte u večeře a on hodinu mluví o tom, jak se odráží světlo od dlažebních kostek. A navíc... já k němu nic necítím. Ty jeho doteky... já se musím přemáhat, abych neuhnula.“
„No tak s ním nespí,“ řekla druhá kamarádka pragmaticky. „Řekni mu hned na začátku, že chceš oddělené postele. Že jsi staromódní.“
„On není hloupý. Chce mě jako múzu, ale víte, co to pro tyhle starší chlapy znamená. Chce mladou holku, aby si dokázal, že na to ještě má,“ uzavřela Klára debatu.
Přesto jí to nedalo spát. Arnaud jí občas poslal fotku z Paříže – detail staré kliky, stín na chodníku – s krátkým popiskem: Tady by se ti to líbilo. Nekonaly se žádné scény, žádný tlak. Ta jeho trpělivost byla vlastně tím nejlhostejnějším a zároveň nejnebezpečnějším tlakem.
Klára si uvědomila, že stojí na křižovatce. Na jedné straně byl její bezpečný, nudný, ale poctivý život – život studentky, která si všechno musela vydřít sama. Na druhé straně byl týden iluze. Iluze luxusu, iluze toho, že je pro někoho výjimečná, i když věděla, že pro Arnauda je dost možná jen dalším objektem v jeho hledáčku, dalším zajímavým úhlem v jeho rozpracované knize.
Rozhodla se, že se s ním sejde ještě jednou, naposledy před jeho odjezdem, aby mu řekla své definitivní rozhodnutí.
🍷 Poslední pohled z mrakodrapu
Sešli se na místě, které Arnaud tak nenáviděl – na střešní terase Tour Montparnasse. Klára to místo vybrala záměrně. Chtěla vidět Paříž z nadhledu. Chtěla vidět Place Edgar Quinet jako malou, bezvýznamnou tečku hluboko pod sebou. Chtěla získat odstup.
Nahoře foukal silný, ledový vítr. Paříž se pod nimi prostírala jako obrovské svítící moře. Tisíce světel, tisíce příběhů.
Arnaud stál u skleněného zábradlí, vlasy mu vlály ve větru a on se díval dolů. Tentokrát neměl foťák.
„Je to zvláštní pohled,“ řekl, když k němu Klára přistoupila. Ani se na ni neotočil. „Odsud shora ty linie splývají. Už to není geometrie ulice. Je to chaos. Ztrácí se v tom ten detail, ten lidský rozměr.“
„Někdy je potřeba vidět věci z nadhledu, Arnaude,“ řekla Klára tiše.
Otočil se k ní. „Takže? Kodaň? Letenky musím zarezervovat zítra ráno.“
Klára se podívala na jeho tvář. Viděla vrásky kolem jeho očí, viděla toho unaveného bohéma, který hledá v mladé studentce lék na svůj vlastní strach ze stárnutí a ze ztráty inspirace. Dokonce ho i trochu chápala. Ale věděla, že do jeho světa nepatří. Ona studovala živé lidi, krev, tlukot srdce. On studoval stíny, nehybnost a minulost zachycenou na papíře.
„Nepojedu, Arnaude,“ řekla pevně. Její hlas se ve větru nezachvěl.
Arnaud na ni dlouze hleděl. V jeho očích se mihl záblesk zklamání, ale hned ho vystřídal ten jeho typický, mírně povýšený klid. Pokýval hlavou, jako by tenhle konec vlastně předpovídal. Jako by to byl jen další záběr, který nevyšel podle jeho představ.
„Škoda,“ řekl tiše. „Byl by to skvělý příběh do mé knihy. Ty, já a severní světlo.“
„Tvá kniha bude skvělá i beze mě,“ usmála se Klára. „Ty ty úhly najdeš sám. Vždycky jsi je našel.“
Arnaud naposledy přikývl. Udělal něco, co Kláru překvapilo – nevzal ji kolem ramen, ani se nepokusil o dotek. Jen jí podal ruku, jako starému obchodnímu partnerovi.
„Hodně štěstí při studiu, Kláro. Neztraťte se v tom chaosu tam dole.“
„A ty v těch stínech, Arnaude.“
Klára se otočila a odešla k výtahu. Když sjížděla dolů, cítila, jak z ní padá obrovská tíha. Když vystoupila na Place Edgar Quinet, vzduch byl studený, ale čistý.
🍷Za pár měsíců se Arnaud ozval a chtěl po Kláře adresu. Chtěl jí poslat jeden výtisk své knihy. Tu knihu ji nikdy neposlal. 🍷
Comments
Post a Comment