KAPITOLA 4. Návštěva z Marsu a kaviárová katastrofa na Pařížské svatbě 💍
Návštěva z Marsu a kaviárová katastrofa na Pařížské svatbě
Doufám, že cítíte to nadšení. Kdybych ale tehdy jen věděla, co mě čeká, rychle bych si to rozmyslela.
Do Paříže jsme jeli v pátek odpoledne. Rodina de Valmontových měla jedno opravdu velké auto, kam jsme se všichni paradoxně vešli. Byl to takový mikrobus, který řídil sám Henri. Cesta z Lille do Paříže autem nám zabrala asi 3 hodiny. Děti pospávaly nebo brebentily, a než jsme se nadáli, proplétali jsme se rušnými ulicemi Paříže. Anne-Marie mi vysvětlila, že je to svatba jedné její sestřenice a že na ní bude celá její rodina. Prý si bere nějakého pařížského finančníka.
Anne-Marie se těšila na celou svoji rodinu. Kromě sestřenic tam měly být její tety, rodiče, bratranci a hlavně její oblíbený bratranec Jean-Luc, se kterým trávila dětství.
Já byla především nadšená z Paříže. Trochu mě mrzelo, že nevidím z auta žádné památky, jako Eiffelovku nebo Notre Dame, abych si potvrdila, že jsem vážně v Paříži. Henri mi ale vysvětlil, že přijíždíme ze severu – z Lille – a budeme v 17. obvodu na Rue de Tocqueville, kde prostě žádné památky neuvidím. De Valmontovi mohli na náš víkend využít byt jedněch Henriho příbuzných, kteří byli zrovna na dovolené. Byl to hezký, elegantní pařížský byt, vkusně, ale prakticky zařízený, protože ta rodina měla 4 děti. Alespoň jsme se tam všichni nějak pohodlně vešli. :)
Druhý den nás čekala svatba a byl to pro mě dlouhý den. Viděla jsem se hned ráno nad tím, jak bude taková svatba vypadat, a také nálada Anne-Marie a Henriho se změnila. Jakoby zvážněli, byli nervózní a trochu nedůtkliví. Svatba měla 4 části. Nejdříve si novomanželé řekli své „ano“ na radnici a pak, jak bylo zvykem v pařížské buržoazii, se konal církevní obřad. Po obřadu následovala recepce, kde bylo všech 200 hostů, a po recepci následovala večeře už jen pro zvané. Já jsem měla být součástí církevního obřadu a recepce. Pak jsem se s dětmi měla odebrat domů a rodiče by zůstali na večeři.
Na tuhle slávu jsem si připravila s mamkou outfit, o kterém jsem byla přesvědčená, že je naprosto nadčasový a skvělý (a upřímně, na české svatbě by v té době sklidil obrovský úspěch a i dnes by působil naprosto skvěle). Měla jsem na sobě uplé šaty po kolena se světle modrými květy na bílém podkladu. Měly kulatý, decentní výstřih a široká ramínka. K tomu jsem obula ladící pantoflíčky na podpatku. Cítila jsem se žensky, svěže a letně.
Jenže pařížské paláce mají pro osmnáctileté holky z Východu svá vlastní, velmi chladná pravidla.
Recepce se konala v luxusním historickém hotelu v centru Paříže. Jakmile jsme prošli honosným lobby, ocitli jsme se v ohromující prosklené zimní zahradě – v tom slavném jardin d’hiver, kde skleněnou střechou a konstrukcí z konce 19. století procházelo hřejivé podvečerní světlo. Odtud se dalo volně procházet na venkovní nádvoří, kde v hloučcích postávala pařížská elita.
A v tu ránu mi to došlo. Vybočovala jsem. Strašně moc.
Zatímco já jsem byla zosobněním uvolněného léta, kolem mě stála přehlídka sešněrovaných kostýmků, těžkých saténových rób, klobouků a fascinátorů. Moje přirozenost v tomhle světě umělých korzetů působila jako pěst na oko. Najednou jsem v těch svých osmnácti letech stála uprostřed té nádhery naprosto vyděšená.
Mým úkolem bylo dohlédnout na děti, aby někde něco nevyváděly a taky se trochu občerstvit, než s nimi pojedu domů. Anne-Marie s Henrim zapluli do skupinek těch buržoazních hostů s naprostou samozřejmostí a mě už si dál nevšímali.
Oni dva byli ten večer asi jediní, kdo na mě nepokukoval a nedíval se skrz prsty. Vždycky jsem byla pyšná na svoji zemi, naši historii a své češství, ale tady jsem se najednou cítila naprosto nahá. Jako bych spadla mezi ty lidi z Marsu.
Korunu tomu nasadila skupinka mladých Francouzů v mém věku – místo aby mě přišli pozdravit, otevřeně se mi smáli do obličeje a ukazovali si na mě prstem. Ukazovali na moje šaty a bavili se na můj účet.
Možná za to mohla moje povaha, bojovnost nebo prostě jen mládí, ale já se jim snažila čelit. Nenechala jsem se jen tak zašlapat do země. Dívala jsem se na ně, pohledy jsem jim s klidem oplácela a prohlížela jsem si je úplně stejně drze, jako oni mě.
Byla jsem na sebe hrdá, než se stala moje osobní kaviárová katastrofa.
Kolem procházel číšník s podnosem plným rafinovaných jednohubek – slavných francouzských canapés. S tou svou tehdejší naivitou jsem si řekla, že si spravím náladu, a sáhla jsem po jedné luxusně vypadající kuličce. Do té doby jsem v životě kaviár neviděla, natož abych věděla, jak chutná. Strčila jsem si "canapé" do pusy a v tu vteřinu se mi otočil žaludek. Ta intenzivní, slaná, rybí chuť mě naprosto paralyzovala.
Uprostřed toho snobského sálu, pod palbou odsuzujících pohledů, jsem bojovala s přirozeným reflexem to okamžitě vyplivnout. Hledala jsem očima jakýkoli ubrousek, květináč nebo roh, kam se schovat. Nakonec jsem to se sebezapřením spolkla, ale ta pachuť trapnosti (a rybiny) ve mně zůstala ještě hodně dlouho. Skupina Francouzů se popadala smíchy za břicho.
Naštěstí nastal můj plánovaný čas odchodu. Pohledala jsem děti, dostala instrukce od Anne-Marie a taxíkem odjela do našeho pařížského útočiště.
Tam jsem s obrovskou úlevou našla v ledničce nějakou šunku a sýry. Když děti usnuly, posadila jsem se k jídelnímu stolu, pustila si televizi a konečně mohla vydechnout.
„To byl ale zážitek,“ říkala jsem si a ulamovala si bagetu.
Dnes, po dvaceti letech, se té vzpomínce už jenom směju. Ta trapnost tehdy totiž vůbec nebyla moje. Patřila té skupince nevychovaných snobů, kteří pod maskou noblesy schovávali jen obyčejnou povrchnost. A já? Já si z té prosklené zahrady odvezla skvělou historku a vědomí, že moje tehdejší květované šaty byly vlastně skvělé – jen ta společnost na ně tehdy nebyla dostatečně zralá. :)
A jen taková poznámka na konec. Nevěstu jsem zahlédla pouze jednou v kostele a pak už vůbec. Anne-Marie a Henri si svatbu náramně užili. Anne-Marie jen mrzelo, že nedorazil její oblíbený bratranec Jean-Luc.
Comments
Post a Comment