(Povídka) Setkání na Gare de Lyon - Alice a Olivier 🍷 🚄

Gare de Lyon - Alice a Olivier 

🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄🍷 🚄

🍷 Střet na nádraží 

Naše kamarádka se jmenovala Alena, ale nikdo z nás jí neřekl jinak než Alice. Všechny jsme totiž bezmezně milovaly francouzštinu, a tak pro nás bylo úplně přirozené si jména "pofrancouzšťovat" nebo si mezi sebou odpovídat v tomto jazyce. Bylo skvělé žít v komunitě takových nadšenců.

Alice studovala francouzštinu, stejně jako Katka, a v Paříži byla na studijním pobytu. Některé jejich spolužačky z fakulty si tehdy vybraly jiná francouzská města. Jedna z Aliciiných blízkých kamarádek zakotvila v Dijonu a slovo dalo slovo – Alice se rozhodla, že ji tam na jeden víkend navštíví.

Francouzský dopravce naštěstí nabízel skvělé slevy pro studenty s kartou Carte 12-25. Zpáteční jízdenka stála studenty pouhých 32 eur. Alice se nemohla dočkat, až poprvé vyzkouší jízdu slavným rychlovlakem TGV. Plánovala si, jak si koupí časopis, uvelebí se v sedadle a bude se těšit na všechny ty zážitky, které na ni v Dijonu čekají.

Na nádraží Gare de Lyon dorazila s dostatečným předstihem. Chtěla v klidu najít správné nástupiště, pořídit si něco ke čtení a nasát neopakovatelnou atmosféru této historické haly. Jakmile si v označovači cvakla jízdenku, vydala se pomalým krokem podél vagónů. V tom do ní zezadu někdo prudce vrazil. Dotyčný spěchal dál a ani se neobtěžoval omluvit. 

„Tohle zrovna dvakrát francouzský gentleman nebyl,“ pomyslela si Alice trochu nakvašeně. Nechtěla si však kazit výlet, a tak drobný incident rychle pustila z hlavy.

Své místo našla okamžitě. Pohodlně se usadila a sledovala ruch na peróně. Když se vlak konečně rozjel, zhluboka se nadechla a nechala se pohltit vlnou cestovní horečky. Doufala, že sedadlo vedle ní zůstane volné, ale v tom se nad ní ozvalo tiché:
„Bonjour.“
„Bonjour,“ odpověděla Alice, zvedla hlavu a překvapením zůstala koukat s otevřenou pusou.

🍷 Káva jako omluva v TGV 

„Asi bych se vám měl omluvit za to nešetrné setkání na peróně,“ usmál se muž. „Vůbec jsem do vás nechtěl vrazit, jen jsem měl hlavu ještě plnou papírů z předchozí pracovní schůzky.“
„Nic se neděje,“ vyhrkla Alice a myslela to upřímně. Nebyla typ, co by se dokázal dlouho hněvat. Byla rozený pohodář a nepříjemnosti uměla házet za hlavu.

Olivier, jak se pohledný cizinec jmenoval, se k ní posadil a okamžitě navázal nit rozhovoru. Pracoval jako právník a bylo mu 38 let. Působil jako velmi vzdělaný a ambiciózní muž, pro kterého byla kariéra očividně na prvním místě. Na sobě měl ještě formální oblek z práce a se smíchem podotkl, že to na cestování není zrovna nejpohodlnější oděv, ale zkrátka nic jiného nestihl. Do Dijonu jel na víkend navštívit rodiče s tím, že se v neděli zase vrací do Paříže.

Byl nesmírně milý, sympatický a zábavný. Netrvalo dlouho a nabídl Alici, zda by s ním nezašla do vlakové kavárny - voiture bar - na skleničku. Alice věděla, že ji u kamarádky čeká divoký víkend plný vína, a tak drink s díky odmítla, ale ráda se nechala pozvat alespoň na kávu. Po noci strávené hlídáním dětí se jí dávka kofeinu víc než hodila.

Cesta do Dijonu trvala pouhou hodinu a čtyřicet minut. Díky Olivierově společnosti utekla jako voda. Než vlak zastavil v cílové stanici, Olivier si od Alice vyžádal telefonní číslo a slíbil, že se jí hned příští týden v Paříži ozve, pokud bude souhlasit.

Alice byla nadšená. Celý víkend v Dijonu sice uplynul bleskovým tempem, ale Olivier svému slibu dostál a hned po návratu jí napsal. V textové zprávě básnil o tom, jak moc ji rád poznal, jak příjemná s ní byla cesta a jak doufá v brzké shledání. Navrhoval sice čtvrtek, ale to měla Alice pevně zarezervované pro dívčí tradiční rituál v baru Le Sancerre. Nakonec se tedy domluvili na sobotní dopoledne.

🍷 Pařížský šarm ve 12.obvodu

„Holky, já se tak těším! Olivier je naprosto úžasný, galantní a hrozně zábavný,“ rozplývala se Alice nadšením ve čtvrtek u baru.
„A taky starý,“ ušklíbla se Sára od své skleničky. „Vždyť je mezi vámi osmnáct let rozdíl!“
„To je jenom nepodstatný detail,“ odbyla ji Alice a odmítala si nechat vzít růžové brýle.

V sobotu dopoledne se sešli kousek od Gare de Lyon. Alice dorazila přesně podle plánu: na stanici Cité Universitaire, ve studentské vesnici plné kolejí, nasedla na RER B, popojela čtyři zastávky do samotného centra na Châtelet - Les Halles, tam jen přešla na opačnou stranu téhož nástupiště, přestoupila na RER A a hned další zastávku vystupovala na Gare de Lyon. Ikdyž cesta vypadala složitě, trvala jen 22 minut. 

Olivier bydlel kousek od nádraží v malebné a neuvěřitelně živé čtvrti kolem Marché d'Aligre ve 12. obvodu. Jeho byt se nacházel v jednom z těch typických pařížských činžovních domů, které v sobě dokonale spojovaly historii s moderní architekturou. Z ulice budova okouzlovala klasickou kamennou fasádou z 19. století s kovanými detaily a historickým vstupem. Uvnitř však prošla kompletní proměnou – interiér byl vybouraný v minimalistickém stylu, kde bylo všechno vestavěné do stěn pro maximální úsporu místa. Největším klenotem byla ložnice ve verandě (véranda-chambre) v nejvyšším patře. Původní otevřenou terasu uzavřela kovová konstrukce s izolačními skly. Postel stála na vyvýšené části přímo pod proskleným stropem, takže člověk spal doslova pod pařížským nebem s panoramatickým výhledem na typické zinkové střechy a městské památky.

Nejprve se šli projít, koupili si kávu s sebou a povídali si. Chemie mezi nimi fungovala na maximum. I když Alice kvůli Sářiným řečem podvědomě vnímala ten věkový rozdíl, aktivně se snažila na to nemyslet. Rozhodla se, že si dnešní den prostě užije, nechá věci volně plynout a uvidí, co z toho bude. Alice byla otevřená všemu. Olivier se jí moc líbil, nenudila se s ním ani minutu, mluvili spolu s takovou lehkostí, jako by se znali roky, a navíc to byl neuvěřitelně přitažlivý chlap s dechberoucím francouzským stylem.

Na rozdíl od jejich prvního setkání ve vlaku, kde byl upjatý v obleku, zvolil tentokrát ležérní francouzskou eleganci. Měl kvalitní bavlněnou košili s dlouhým rukávem v jemném pastelovém odstínu, jejíž rukávy měl nedbale ohrnuté k loktům. Přes ni měl oblečený jemně pletený svetr z bavlny a kašmíru s výstřihem do V, ze kterého mu stylově vyčníval límeček. K tomu oblékl skvěle padnoucí, užší bavlněné kalhoty, které v Paříži frčely, a celý outfit doplňovaly semišové mokasíny, které byly pro tento pařížský styl naprostou nutností. Protože se Alice sama ráda oblékala s pověstným francouzským šarmem, tvořili vizuálně dokonalý pár. Alice se té představě musela v duchu sama pro sebe usmát.

🍷 Vášeň pod proskleným stropem 

Byli si v tu chvíli tak blízcí, že když ji Olivier později odpoledne pozval k sobě nahoru do bytu, bez váhání souhlasila. Jak se blížili k domu, atmosféra mezi nimi houstla. Olivier se jí neustále dotýkal, šeptal jí komplimenty a sexuální napětí by se dalo krájet. Oba moc dobře věděli, k čemu se schyluje.

Jakmile za sebou zavřeli dveře, na nic nečekali a padli si do náruče. Vášnivě se políbili, ještě celí udýchaní z toho, jak museli vyběhnout těch několik pater do nejvyššího podlaží, ale to jim bylo úplně jedno. 

Alice na chvilku přestala a uznale se rozhlédla po bytě a  s pobaveným jiskřením v očích si spiklenecky do Oliviera rýpla:
„No páni, Olivie... Tak na tenhle prosklený strop pod širým nebem jsi dostal už spoustu holek, co? "

Olivier se nenechal zaskočit. Chytil ji jemně za pas a podíval se jí hluboko do očí s naprosto vážnou, až filmově procítěnou tváří.
„To se pleteš, Alice. Na tenhle pohled se tu doposud nikdo nedíval. Ten strop... ten vlastně celou tu dobu jen tiše čekal na tebe.“

Byl to naprosto prvotřídní pařížský kýč. Alice moc dobře věděla, že takovou repliku musel trénovat před zrcadlem nebo ji vytáhnout z nějakého levného románu, ale v té houstnoucí atmosféře, kdy se jí od jeho dlaní šířilo po těle teplo, jí to bylo úplně jedno. Ta slova zafungovala dokonale. Místo odpovědi se mu se smíchem a nezkrotnou vášní vrhla kolem krku a přitiskla své rty na jeho.

Polibky nebraly konce a brzy vyústily v mnohem hlubší spojení, než oba vůbec doufali. Milovali se v jeho prosklené ložnici na bývalé terase a Alice měla pocit, že tohle je jeden z nejkrásnějších a nejromantičtějších zážitků v jejím životě.

Jenže jakmile se vášeň uklidnila a oba se vrátili zpátky do reality, Olivier se posadil a začal se jí s nečekanou intenzitou vyptávat na budoucnost. Chtěl vědět, jak to vidí dál, zda plánuje rodinu, a aniž by ji vůbec pustil ke slovu, začal nadšeně chrlit své vlastní plány: touží po velké rodině, nejlépe po čtyřech dětech, obrovské svatbě a bydlení blízko jeho rodičů v Dijonu. Vzápětí se jí zeptal, co dělá příští víkend, protože by ji tam hned rád vzal a představil ji jako ženu svého života své rodině. Dodal, že rodičům o ní básnil už minule a že svatba by se klidně mohla uspořádat přímo tam.

🍷 A žili spolu šťastně až navěky 

Alice na něj třeštila oči a v první chvíli vůbec netušila, jestli si z ní Olivier střílí, nebo se zbláznil. Jenže on to myslel smrtelně vážně.

„Olivie, počkej... O čem to proboha mluvíš?“ vyhrkla zděšeně. „Dnešek byl naprosto úžasný, ale ty na to jdeš všechno strašně, strašně rychle...“
V tom se Olivierův výraz bleskově změnil. Z milého společníka byl rázem ublížený egocentrik.
„Takže ty si mě nechceš vzít?!“ vyjel na ni dotčeně. „To jako znamená, že to všechno bylo zbytečné? Jenom jsi mě využila! Doufal jsem, že vy holky z Východu budete vděčné, když si vás chce někdo jako já vzít, a ty se přitom zachováš takhle?!“

Alici se okamžitě nahrnuly slzy do očí. Po tak krásném dni plném silných emocí už neměla sebemenší sílu se s ním hádat. Zatímco Olivier dál rozčileně nadával, v rychlosti na sebe naházela oblečení, popadla věci a vyběhla z bytu.

Měla obrovské štěstí, protože se jí podařilo stihnout úplně poslední spoj zpátky na koleje. Byla tak strašně rozrušená a plná adrenalinu, že se v tu chvíli vůbec nebála jít sama noční Paříží.

Když se z toho druhý den ráno na pokoji vyspala a emoce opadly, podívala se na celou situaci s odstupem. Ta neuvěřitelná absurdita Olivierovy reakce ji najednou přišla hrozně komická. Sedla si na postel a začala se upřímně smát. Už teď se nemohla dočkat příštího čtvrtku, až tuhle bizarní historku vyklopí holkám u stolu v baru Le Sancerre.