KAPITOLA 1. Jak to všechno začalo - léto 2006 🇫🇷 🥐
KAPITOLA 1. Jak to všechno začalo - léto 2006 🇫🇷 🥐
Tu dlouhou, nekonečnou cestu napříč Evropou si pamatuji dodnes. Seděla jsem schoulená v sedadle autobusu směr Lille a před očima mi pořád dokola běžel náš poslední moment na brněnském autobusovém nádraží.
„Hlavně na sebe buď opatrná, Kateřinko. Ať se ti proboha nic nestane,“ opakovala mamka a tiskla mě k sobě v posledním, zoufale pevném objetí.
„Neboj, mami, budu opatrná. Co by se mi tak mohlo stát?“ usmívala jsem se tehdy hrdinsky.
Když je vám osmnáct, máte tu obrovskou evoluční výhodu, že se prostě ze zásady ničeho nebojíte. Máte pocit, že vám celý svět leží u nohou, krev vám pulzuje mladickou naivitou a přesně tak to má být. Já strach opravdu neměla. Byla jsem po okraj naplněná očekáváním, nedočkavostí a čistým adrenalinem. Jakmile řidič nastartoval motor a autobus sebou škubnul kupředu, věděla jsem, že už není návratu. 😉
Narodila jsem se ve znamení Berana. To v praxi znamená, že nejdřív jednám, bezhlavě prorážím zdi a teprve mnohem později – obvykle až v troskách – řeším následky. Mockrát se mi to v životě vymstilo. A mockrát jsem to vzápětí zopakovala úplně stejně. Asi už se nezměním.
Psal se rok 2006. V té době byl internet v mobilech ještě absolutní sci-fi. Mobilní telefon sloužil převážně k dobíjení kreditu na benzínkách a kromě drahého volání a ještě dražších SMS se s ním nedalo dělat prakticky nic. Ale mně to nevadilo. Záměrně jsem si vybrala sedadlo skoro vepředu. Chtěla jsem mít dokonalý výhled na řidiče, přehled o silnici a pocit, že mám situaci pod kontrolou. Vedle mě u okénka tiše spala japonská turistka, která neotevřela oči snad od německých hranic, a já si vedle ní střídavě četla nebo jen tak nechala myšlenky volně plynout po dálnici.
O samotné trase jsem věděla jen minimum. Můj itinerář měl jediný pevný bod: v belgickém Liège musím přestoupit na přípoj do francouzského Lille. Slepě jsem spoléhala na to, že až mě autobus vyplivne na nádraží, prostě intuitivně a během vteřiny najdu ten správný navazující spoj.
Hlavně si nepřipouštět žádné „co když“, opakovala jsem si jako mantru do rytmu hučících pneumatik.
Krajina za oknem ubíhala a já u toho myslela na Marušku. Moje spolužačka a nejlepší kamarádka totiž v tu samou chvíli taky seděla v autobuse směr Francie. Jenže na rozdíl ode mě mířila na prosluněný jih. Do Montpellier. Jasně, že jsem jí to v hloubi duše šíleně záviděla. Kdo by nechtěl strávit celé léto na Azurovém pobřeží, s vůní moře a levandule v patách?
Zato já jela do Lille. Ruku na srdce – slyšeli jste o tom městě někdy? Já do té doby, než jsem podepsala au-pair smlouvu, neměla sebemenší tušení, že vůbec existuje. Dneska se za to trochu stydím. Lille je totiž naprosto úchvatné severní město, které leží jen coby kamenem dohodil od Bruselu. Dokonale v sobě spojuje francouzskou eleganci s typickým vlámským šarmem. Stará čtvrť Vieux-Lille je plná úzkých dlážděných uliček a barevných cihlových domů, nad kterými se tyčí majestátní zvonice Beffroi, zapsaná na seznamu UNESCO. Tehdy jsem ale nic z toho nevěděla. Pro mě to byla jen prázdná tečka na mapě kdesi u belgických hranic.
A byla to právě zmatkářka Maruška, kdo celou tuhle francouzskou anabázi vymyslel.
Pamatuji si to jako dnes. Maruška tehdy vletěla do třídy až dlouho po zvonění. Klasika. Chodila pozdě úplně všude a vždycky. Byla to jedna z mála jejích vlastností, které mi spolehlivě pily krev, ale jinak nás pojil naprosto stejný smysl pro humor, stejné názory a životní styl. Na gymplu byla mojá kamarádkou.
„Kačíííí!“ zafuněla na mě přes celou třídu. V té době jsme byly na střední škole všechny Kateřiny prostě „Kačí“, patřilo to k našim sedmnácti letům a já si na to zvykla.
„Mám pro tebe tu nejlepší zprávu na světě!“ vyhrkla a začala zběsile házet učebnice na lavici, aby to stihla dřív, než do dveří vkročí učitel.
„Pojedeme do Francie jako au-pair!“ vybalila to na mě bez jakéhokoliv varování.
V tu vteřinu se ale otevřely dveře učebny, začala hodina a já musela protrpět nekonečných, mučivých pětačtyřicet minut, než jsem se dozvěděla detaily. Vnitřně jsem ale už během té první minuty věděla, že pojedu. Beran ve mně se okamžitě probral k životu.
„Tak povídej, jak jsi na to přišla?“ vyzvídala jsem nedočkavě o přestávce u okna.
„Víš, jak jsem přes tu svoji známou napsala inzerát do těch francouzských křesťanských novin La Croix, že na léto hledám práci au-pair? Tak neuhádneš, co se stalo!“ svítily jí oči.
„No co?“ popoháněla jsem ji a snažila se odhadnout, jestli je ta zpráva vážně skvělá i pro mě.
„Ozvaly se dvě rodiny najednou! Takže do jedné pojedu já a do té druhé ty,“ vypískla Maruška nadšením. „Jedna rodina žije dole na jihu v Montpellier a druhá na severu v Lille. Já si beru ten jih a ty můžeš jet na sever. Řekni, že do toho jdeš se mnou. Prosím!“
O Montpellier jsem samozřejmě slyšela. O Paříži taky. Ale Lille? Absolutně "země neznámá". Jenže jak už jsem řekla – to bych nebyla já, zbrklá a hladová po každém dobrodružství, abych takovou výzvu odmítla.
„Jasně, že jedu,“ odpověděla jsem bez vteřiny zaváhání.
A tak jsem teď seděla v tom autobuse, sledovala blížící se belgické hranice a v hlavě si rekapitulovala, co vlastně o své budoucí francouzské rodině vím. Z jednoho kratičkého mezinárodního hovoru jsem se dozvěděla, že mají šest dětí. Ano, čtete správně. Šest! 😛 Ale koho by odradila jedna menší mateřská školka, navíc mě, ostřílenou táborovou vedoucí, která zvládala ukočírovat oddíl puberťáků?
Věděla jsem, že potřebují někoho, kdo pomůže unavené mámě s běžným chodem domácnosti, obstará děti, vyvětrá je na hřišti a bude pro ně fungovat jako taková starší, spolehlivá sestra. Rodina se navíc právě stěhovala z jednoho domu do většího, takže se jim každá ruka k dílu nesmírně hodila.
Z telefonu mi v paměti uvízly ještě dva úžasné bonusy: hned na jeden červencový víkend plánovali společnou cestu na svatbu do Paříže. Ano, do té magické, snové Paříže! 💕 A celý srpen jsme měli strávit v jejich letním domě v Bretani, kousek od divokého Atlantského oceánu. Když jsem si na to v autobuse vzpomněla, na nějaké slunné Montpellier jsem okamžitě zapomněla. Nemohla jsem být šťastnější.
Původně jsem měla v plánu, že se celou cestu v autobuse budu poctivě učit francouzštinu. Měla jsem za sebou sice tři roky na gymplu, ale sami víte, jak taková školní francouzština vypadá – žádná velká hitparáda to nebyla. Přesto jsem ten jazyk bezmezně milovala. A proč zrovna francouzštinu? Upřímně, sama přesně nevím. Možná to celé začalo tím jedním školním zájezdem do Paříže, když mi bylo patnáct a já poprvé ucítila vůni tohoto úžasného města. PO návratu domů jsem si do deníku zapsala:
🇫🇷 Budu mluvit francouzsky.
🏠 Budu žít v těch nádherných pařížských domech.
💍 A provdám se za Francouze.
Co myslíte? Splnily se mi tyhle holčičí sny? K tomu se samozřejmě dostaneme, ale s tou francouzštinou to zpočátku vůbec nevypadalo růžově.
„Kateřino! Vy se snad v životě nenaučíte franouzsky!
To byla jedna z prvních vět, kterou mi s hlubokým povzdechem adresovala moje profesorka francouzštiny na gymplu. Tehdy mě to strašně urazilo. Ale zároveň mě to neuvěřitelně nakoplo. O pár let později, v době, kdy jsem úspěšně skládala státnice z francouzštiny a na univerzitě třesoucím se hlasem obhajovala diplomovou práci – napsanou kompletně ve francouzštině –, jsem si na její slova vzpomněla. A v duchu jsem se upřímně zasmála.
Učebnice francouzštiny sice nakonec zůstala během cesty zavřená v tašce, ale moje lekce reality měla začít hned po vystoupení z autobusu. Jaká tedy byla moje první francouzská rodina, u které jsem měla strávit své první au-pair léto? 👉👉👉👉👉👉👉👉👉👉👉👉👉👉👉
