KAPITOLA 2. Moje první francouzská rodina - De Valmont (Valmontovi) 💙🤍❤️ - léto 2006 🇫🇷 🥐

     

 Moje první francouzská rodina  - De Valmont (Valmontovi)                                                            💙🤍❤️

Když jsem pouhé dva dny před předáním maturitního vysvědčení usedla do dálkového autobusu směr Lille, vezla jsem si v kufru kromě oblečení hlavně obrovský balík očekávání. Znáte ten zvláštní pocit? Ten moment, kdy se na něco neskutečně těšíte, ale zároveň nemáte sebemenší tušení, co vás na konci cesty čeká. V žilách vám koluje čistý adrenalin a vy prostě jdete se zavřenýma očima napřed vstříc svému osudu.

O tom, jak jsem zběsile přesedala v belgickém Liège, už jsem se asi zmiňovala. Byl to pro mě tehdy docela traumatizující zážitek. Můj první spoj nabral zpoždění a ten druhý na mě v Liège musel čekat. Aby se minimalizovala ztráta času, řidiči si mě mezi autobusy doslova „přehodili“ za jízdy. Naštěstí i s mým kufrem. V prvním autobuse se mnou lidé mluvili ještě česky, což mi dodávalo falešný pocit, že jsem pořád tak trochu doma. V tom druhém už čeština utichla. V rychlosti jsem zapadla na sedadlo, pohledem zkontrolovala, zda můj kufr opravdu zmizel v zavazadlovém prostoru, a začala odpočítávat poslední hodiny, které mě dělily od cíle.

Většina mezinárodních autobusů přijíždí v Lille na nádraží Lille Europe na Boulevard de Turin.

Ještě jsem se ani nestačila pořádně vzpamatovat z toho divokého belgického přestupu, a už jsem stála s kufrem na pařížském severu. Srdce mi bušilo na poplach a hlavou mi rotoval milion katastrofických scénářů. Co když je to celé podvod? Co když mě někdo unese? Co když na mě na tom lidském mraveništi nikdo nebude čekat? Jestli jsem do té doby byla naprosto v klidu, tak těsně před výstupem na mě ta nervozita padla plnou vahou.

„Bonjour! Ty budeš Kateřina, že?“

Sotva jsem vystoupila z autobusu a začala se rozhlížet po svém zavazadle, oslovil mě muž.
„Oui, oui... Bonjour,“ nezmohla jsem se v tu chvíli na víc.

Na delší konverzaci stejně nebyl čas. Muž mě rázným gestem nasměroval k autu, hodil můj těžký kufr na zadní sedadlo a okamžitě jsme vyrazili do městského provozu. Vypadalo to, že strašně spěchá. A taky že ano. Ten dotyčný byl táta z mé hostitelské rodiny – Henri de Valmont. Byl to nesmírně milý člověk, a jakmile spustil svou rychlou francouzštinu, ta nejhorší svazující nervozita ze mě opadla. Snažila jsem se mu ze všech sil odpovídat, i když moje tehdejší gramatika a úroveň francouzštiny dostávala těžce na frak. Pochopila jsem však, že mě vyzvedl narychlo během své polední pauzy. Plán byl jasný: dovézt mě domů, rychle se najíst a hned zase spěchat zpátky do kanceláře.

Za patnáct minut auto zastavilo v klidné ulici u hezkého, celkem nenápadného domu.
Tak, a jdeme na to, řekla jsem si v duchu a upřeně sledovala vchodové dveře.

Po chvíli se křídlo otevřelo a v nich mě přivítala usměvavá, ale na první pohled poněkud strhaná mladá žena. Anne-Marie. Máma šesti dětí.

Ten obraz mám před očima dodnes. Dveře se otevřou, v nich stojí unavená máma s tříměsíčním kojencem v náručí, z útrob domu se na vás vyvalí těžký, intenzivní odér pečeného masa a v pozadí, jako kulisa z akčního filmu, se ozývá hromový křik dalších dětí.

„Elle est là! Už je tady!“ slyšela jsem pištět dětské hlasy kdesi z hloubi chodby.

Anne-Marie mě vřele přivítala, unaveně se usmála a gestem mě vybídla, ať jdu dál. Všechny děti už byly nastoupené v pozoru. Bylo jich celkem šest. Od nejstarší jedenáctileté slečny až po to tříměsíční miminko – přesná konfigurace: dvě holky a čtyři kluci.
Nic, s čím by si osmnáctiletá holka neporadila, že? 👊

V tu chvíli se o slovo začala hlásit obrovská únava z cesty, ale hlad byl silnější. Souhlasila jsem tedy, že si dám oběd s celou rodinou. Všichni na mě zvědavě zírali, děti postávaly kolem stolu a nenápadně si mě prohlížely jako exponát v muzeu.

Ten zvláštní odér, který mě tak praštil do nosu hned při příchodu, byl steak haché. Jde o stoprocentní hovězí mleté maso vytvarované do úhledné placky – něco mezi americkým hamburgerem a naším karbanátkem. Ve Francii je to absolutní hit a typické dětské jídlo. Za dobu, co jsem jako au-pair pracovala, jsem tyhle steaky připravila snad tisíckrát. A přiznám se, že občas na ně dostanu chuť i dnes. Nejčastěji se podávají se zelenými fazolkami (haricots verts) nebo s jemnou bramborovou kaší (purée).

Z kulturního hlediska je to mimochodem docela zajímavý úkaz. Ve Francii se dlouho považovalo za naprosto standardní podávat dětem steak haché ve variantě saignant – tedy krvavý nebo jen velmi málo propečený, zatímco v jiných zemích se rodiče z hygienických důvodů přiklánějí k dokonalému propečení skrz naskrz.

A to mohu jen potvrdit. Vzpomínám si, jak jsem o pár let později seděla s kamarádkou v jedné restauraci v Budapešti. Vedle nás si sedla francouzská rodinka se třemi malými dětmi. Rodiče bez mrknutí oka objednali všem třem dětem poctivý, syrový tatarák. 😃

Ale zpátky k mému prvnímu obědu v Lille.

Všichni u stolu měli spoustu otázek. Některým složitějším obratům jsem vůbec nerozuměla, ale tam, kde jsem chytala smysl, jsem se snažila odpovídat se svým nejlepším francouzským přízvukem. Pak se slova ujal Henri. Představil mi formálně celou rodinu a jal se mi vysvětlovat, jak to u de Valmontů chodí. Byla to přesně ta řeč typu: „Jsme strašně fajn, milá rodina, ale vládnou u nás tvrdá pravidla a všichni je bezvýhradně dodržují. Takže pokud je dodržovat nebudeš, můžeš si rovnou sbalit kufr a jet domů.“ 😧

„Jsme hluboce věřící, tradiční rodina,“ vysvětloval Henri a přísně se mi díval do očí. „Každý večer se všichni společně modlíme, v neděli chodíme na mši a naše děti navštěvují výhradně křesťanskou školu. Školu, kterou jsme sami pomáhali zakládat. Velmi dbáme na morální hodnoty a na morální čistotu prostředí, ve kterém naše děti vyrůstají. Proto také pečlivě filtrujeme jejich přátele a okruh lidí, se kterými tráví volný čas.“

A pak přišla věta, kterou jsem v moderní západní Evropě opravdu nečekala.

„Stejný přístup a morální bezúhonnost očekáváme i od dívky, která k nám nastoupí jako au-pair. Nepřejeme si žádné schůzky, randění ani partnerské vztahy během tvého pobytu u nás. Věříme v absolutní zdrženlivost před manželstvím a snažíme se podle těchto zásad žít. Pokud s tím vnitřně souhlasíš, budeš u nás vítaná.“

Seděla jsem naproti němu u stolu, mechanicky žvýkala kus hovězího masa a v duchu horečně přemýšlela, jestli jsem té francouzštině správně rozuměla. Jsem vážně v jednadvacátém století, nebo mě ten autobus propadl nějakou časovou smyčkou o sto let zpátky? Mimochodem, tuhle otázku jsem si během svého pobytu položila ještě mnohokrát. Ale nebudu předbíhat.

A zajímá vás, co jsem mu na to odpověděla?

Samozřejmě jsem se vším s úsměvem souhlasila. Pocházím z křesťanské rodiny, tuhle hostitelskou rodinu jsem si navíc sama našla přes křesťanské noviny, takže jsem moc dobře věděla, do jakého prostředí jedu. Počítala jsem s tím. Jen jsem netušila, jak moc radikální to bude. Navíc – když jedete přes půlku Evropy, je vám čerstvých osmnáct, nikoho v cizí zemi neznáte a netušíte, kam byste šli, kdybyste museli z hodiny na hodinu odejít, zafunguje prastarý pud sebezáchovy. Odkýváte v tu chvíli naprosto všechno. Ať se děje, co se děje.

Když nejde o život, jde o... víte co. 😆

Je ale fascinující, jak některá rychlá rozhodnutí nebo vaše okamžité nadšení pro věc dokážou fatálně ovlivnit to, co se vám bude dít v budoucnu. Rodinu jsem si tímhle bezprostředním souhlasem okamžitě získala. Moje poslušné přikyvování mě v jejich očích v tu vteřinu postavilo do pozice té nejlepší a nejčistší au-pair, jaká kdy na francouzský sever dorazila. Moje pozice v rodině se stala na dlouhou dobu naprosto nedotknutelnou – a to i v době, kdy už jsem byla dávno zpátky doma v Česku. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Po obědě mi unavená Ana María nabídla, abych si šla nahoru vybalit, osprchovat se a odpočinout si.

Byla jsem tak strašně vyčerpaná a těch nových vjemů, jazykových vjemů, kulturních šoků a strachu z neznáma bylo tolik, že moje sprcha trvala asi deset vteřin. Pak jsem padla na postel a na dobré čtyři hodiny úplně natvrdo usnula.

Spala jsem tak hlubokým spánkem, že když jsem se probrala, vyděšeně jsem vyletěla z postele a chvíli mi trvalo si vůbec uvědomit, v jaké zemi a v čím domě se to nacházím. A pak, s hlukem šesti dětí někde zespodu, moje opravdová práce jako au-pair konečně začala.

💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️

Křest ohněm, misky s mlékem a šok z TGV

Tak začala moje nová každodenní rutina. Hlídání šesti dětí. Nejvíc času jsem pochopitelně trávila s tou menší polovinou osazenstva – s mými třemi svatými kluky. Tehdy jim bylo dva, čtyři a šest let. Byli neskutečně roztomilí, zvědaví a neustále mi byli v patách. Jak už víte, jmenovali se Thibaut, Adrien a Etienne, od toho nejstaršího až po dvouletého prcka.

Hned první dny mě naprosto šokovalo, jak neuvěřitelně samostatní všichni byli. Ale když nad tím tak přemýšlím, v rodině se šesti dětmi to ani jinak nejde. Přežití v takovém dětském mraveništi vyžaduje přísnou disciplínu, jinak by dům de Valmontů okamžitě lehl popelem.

Naše ranní rutina byla sice jednoduchá, ale běžela v rychlém tempu. Začínalo se budíčkem, následovala asistence u snídaně a ranní hygiena. Francouzské snídaně mě hned první den překvapily. Zapomeňte na klasické hrnečky. Na stole na nás každé ráno čekala řada keramických misek, takzvaných le bols. Děti do nich dostávaly cereálie s mlékem, starší a dospělí zase kávu s horkým mlékem. Široký okraj misky byl ideální pro to, aby v ní člověk mohl pohodlně utopit kousek bagety s máslem a džemem. Po snídani přišlo na řadu zběsilé oblékání, rychlý úklid kuchyně, utírání rozlitého mléka a všechny ty běžné rodinné rituály.

Můj první opravdový au-pair křest ohněm ale přišel hned třetí den. Musela jsem poprvé v životě přebalit dvouletého Étienna, který občas plínku na spaní a na ven ještě potřeboval. Problém byl v tom, že já v osmnácti letech nikdy žádnému dítěti plínu nedávala. Vůbec jsem netušila, jak ten kus správně nasadit, jak pevně ho přichytit lepicími pásky, ani jak si u toho oběma rukama přidržet neustále se mrskající nožičky batolete. Byla to docela legrace. Tedy, legrace to byla jen do chvíle, než se ukázalo, že se mi to napoprvé vůbec nepodařilo a plínka protekla. A to rovnou tak, že to stálo za to.

Celá tahle katastrofa se navíc odehrála během odpolední vycházky. Byla jsem venku úplně sama, jen já a Etienne v kočárku. Původně jsem měla v plánu zajít jen do obchodu a koupit si nějaké své osobní věci a drogerii. Anne-Marie sice dělala obrovské rodinné nákupy, doma bylo vždycky všeho dost, všechno perfektně napočítané a rozplánované (což při takovém počtu krků dává naprostý smysl), ale já si zkrátka potřebovala pořídit něco svého.

Když jsme vyrazili, vzpomněla jsem si na slova Anne-Marie. Vyprávěla mi, že malý Etienne naprosto zbožňuje vlaky. Dokázal by prý hodiny fascinovaně sledovat, jak projíždějí po kolejích. Chtěla jsem tomu svému roztomilému svěřenci udělat radost, a tak jsem kočárek nasměrovala k jednomu širokému, bezpečnému mostu se silným zábradlím, který vedl přímo přes hlavní železniční trať. Zastavili jsme se tam a plní očekávání čekali.

A pak to přišlo. Najednou se ozval hluk. Šílený, ohlušující rachot a pod mostem prosvištělo TGV – francouzský rychlovlak. Bylo to moje úplně první osobní setkání s tímhle technickým zázrakem. Ta brutální rychlost a tlaková vlna mi doslova vzaly dech. Jenže v tom šoku jsem nebyla sama. Malý Etienne se lekl tak strašně, že se v tu ránu strachy počůral. A v tu chvíli se ukázala krutá pravda: moje odbytá, špatně nasazená plínka zafungovala asi tak, jako by tam vlastně vůbec nebyla.

No nic. Došli jsme s ostudou domů a následovalo kompletní převlékání od hlavy až k patě. O tom divokém zážitku s TGV jsem před Anne-Marie samozřejmě taktně pomlčela. Když se mě ptala, co se stalo, jen jsem nevinně pokrčila rameny, jako že plínka prostě selhala sama od sebe. 😇

Kromě těchto vlakových dobrodružství jsem s dětmi nejčastěji chodívala na klasické dětské hřiště, nebo na nedaleký hipodrom, kde trénovali koně. Tam měly děti obrovský prostor, mohly svobodně běhat, křičet a hlavně se unavit.

Anne-Marie vstávala o něco později než zbytek rodiny. Teď, když jsem tam byla já a pomohla s ranní rutinou, tak si to mohla dovolit. Její ranní rozvrh byl plně podřízený nejmladší tříměsíční dceři, malé Anne-Sophie. Anne-Marie nikdy do zaměstnání nechodila, byla mámou na plný úvazek a držela pevnou ruku nad celou domácností. A já se pomalu stávala její pravou rukou.

I když ráno vstávala o něco později kvůli nočnímu kojení, dolů do kuchyně nesešla nikdy dřív, než byla naprosto perfektně upravená. Pro mě, holku z Česka zvyklou na domácí tepláky a vytahaná trička, to byl neuvěřitelný nezvyk. Anne-Marie byla za všech okolností elegantní. Každý den nosila vkusné šaty nebo sukni, na krku měla jemné korále, na zápěstí ladící náramek, nechyběl decentní makeup a dokonale učesané vlasy. Navíc tím, že Francouzi doma běžně nechodí v bačkorách, ale zůstávají v normálních botách na ven, na mě působila jako vystřižená z módního magazínu. I uprostřed toho největšího dětského chaosu, s miminkem v náručí a pěti dětmi za zády, si dokázala udržet tu pověstnou francouzskou noblesu, kterou jsem u ní tolik obdivovala.

Po snídani, když konečně odezněl ten ranní chaos, nastal na chvíli klid. Starší děti se rozutekly po zahradě nebo zmizely ve svých pokojích než jsme společně vyráželi na hřiště, do parku nebo na dlouhé procházky po okolí.Anne-Marie se mezitím obvykle usadila v jednom ze starobylých křesel v salonu. A když říkám salon, nemyslím tím obyčejný "obývák".
De Valmontovi totiž měli salony dva.

Ten první byl praktický, rodinný a neustále plný dětí, hraček, knih a všeho, co k životu početné rodiny patří. Pak tu ale byl ten druhý. Reprezentační salon, který zároveň sloužil jako jídelna pro slavnostnější příležitosti. A ten mě fascinoval od prvního okamžiku.
Zvenčí působil jejich dům docela nenápadně. Prostorný, hezký, ale ničím zvlášť okázalý. Jenže stačilo vstoupit do téhle místnosti a člověk měl pocit, jako by se ocitl v úplně jiném světě. Velkými francouzskými okny dovnitř proudilo letní slunce. Na stěnách visely portréty dávných předků, všude byla zrcadla ve zdobených rámech, staré fotografie a těžký nábytek, který evidentně něco pamatoval. Uprostřed stál obrovský masivní stůl, používaný jen při výjimečných příležitostech nebo když na večeři přišli hosté.
Tehdy mi začínalo docházet, že de Valmontovi nejsou jen početná francouzská rodina. Byla to stará aristokratická rodina. A tahle místnost to připomínala naprosto nekompromisně.

Právě tady Anne-Marie trávila velkou část ráda. Seděla v křesle, telefonovala někdy i celé hodiny nebo díky tomu, že jsem převzala část péče o děti, odcházela vyřizovat různé pochůzky po městě.
Nejvíc mě fascinovalo, jak přesně měla zorganizovaný svůj život kolem nejmladší Anne-Sophie.
„Je nakojená, bude spát. Kdyby náhodou plakala, tak ji prostě vezmi do náruče,“ řekla mi jednou úplně samozřejmě, když odcházela. To se jí ovšem lehko řeklo. Já v osmnácti letech nikdy nedržela v náručí tříměsíční miminko. Představa, že na mě najednou zůstane samotné, mě upřímně děsila. Jenže Anne-Marie měla pravdu. Malá Anne-Sophie spokojeně prospala celé dvě hodiny a probudila se přesně ve chvíli, kdy její maminka projížděla autem bránou domu. Dodnes nechápu, jak to dokázala.
Přiznám se, že před příjezdem do Francie jsem si matku šesti dětí představovala úplně jinak. Čekala jsem uštvanou ženu v teplácích, která nemá čas si ani dopít kávu, natož se učesat.

Jenže Anne-Marie byla Francouzka.

I když vstávala několikrát za noc kvůli miminku, nikdy jsem ji neviděla neupravenou. Dokonce i během těch nejchaotičtějších dní působila dojmem, jako by se právě chystala na návštěvu nějakého venkovského zámku.
Byla to první Francouzka, kterou jsem poznala opravdu zblízka, a musím říct, že tehdy dokonale rozbila všechny moje představy o mateřství.
Existuje mimochodem jedno nepsané pravidlo, které podle mě znají všechny au-pairky na světě.
Nejdůležitější není získat si děti.
Nejdůležitější je získat si jejich mámu! 
Samozřejmě, bez dobrého vztahu s dětmi to nejde. Ale pokud si vás oblíbí máma rodiny, máte z poloviny vyhráno. Najednou vám důvěřuje, nechává vám větší volnost a celý pobyt je mnohem příjemnější.
A naopak.
Když není spokojená máma, dříve nebo později to poznají úplně všichni. 😀
Myslím, že mě si Anne-Marie oblíbila.
Naštěstí 😅

Trávily jsme spolu hodně času a povídaly si prakticky o všem možném. Mluvila spíš ona. Měla jsem pocit. že se potřebuje vypovídat.  Někdy během vaření, jindy při skládání prádla, při svačině na zahradě nebo cestou z města. Postupně mi začala vyprávět svůj životní příběh a já jsem se před jejíma očima seznamovala se světem, který mi byl do té doby úplně neznámý.
Když přišla řeč na jejího manžela, vždycky se zvláštním způsobem rozzářila.
Vyprávěla mi, jak se poznali, jak dlouho spolu chodili a jak si od začátku rozuměli v tom nejpodstatnějším. V otázkách víry, rodiny a budoucnosti. Znělo to skoro jako příběh z románu z jiné doby.
Henri pracoval ve finančním sektoru, byl mimořádně schopný a úspěšný člověk. Pro Anne-Marie představoval pevný bod, o který se mohla opřít. Vyprávěla o něm s obrovským respektem a obdivem.
On byl hlavou rodiny. Ona byla jejím srdcem. A společně tvořili tým, který držel ten obrovský rodinný kolos v chodu.

Stejně přirozeně mluvila i o své víře. Pro Anne-Marie nebyl Bůh něco, o čem se mluví v kostele jednou týdně. Byl součástí každého dne, každého rozhodnutí a každého plánu. Když mi vyprávěla, že velká rodina je podle ní požehnání a že by chtěla mít děti tak dlouho, jak jí to zdraví dovolí, nemluvila o tom jako o nějakém ideálu. Mluvila o tom jako o naprosté samozřejmosti.
Pamatuji si, jak se usmívala a říkala mi, že by si přála ještě další děti.
Tehdy jich měla šest.
Dnes jich má devět. 🙂

Postupně jsem také začínala chápat prostředí, ve kterém de Valmontovi žili.
Marcq-en-Barœul nebyla jen obyčejná předměstská čtvrť Lille. Bydlely tu některé z nejvlivnějších a nejbohatších rodin celého regionu. Úspěšní podnikatelé, průmyslníci, právníci nebo lidé z finančního světa.
A čím víc jsem jejich okolí poznávala, tím víc jsem si uvědomovala, že jde o poměrně uzavřenou komunitu. Zvlášť dobře to bylo vidět na tom, jak pečlivě vybírali kamarády svým dětem.
Anne-Marie mi zcela otevřeně vysvětlovala, že s Henrim velmi sledují, s kým se děti stýkají, do jakých rodin chodí na návštěvu a v jakém prostředí tráví čas. Přiznávám, že mě to zpočátku trochu šokovalo.
Mně, holce z Česka, to připadalo až přehnaně kontrolující. Jenže pro ně to byla součást výchovy. Byli přesvědčeni, že děti je potřeba chránit před vlivy, které nejsou v souladu s hodnotami, podle nichž chtějí žít.

Se stejným nadšením mluvila Anne-Marie také o vzdělání. To bylo v jejich rodině skoro posvátné téma.
Nešlo jen o známky nebo prestiž školy. Šlo o formování charakteru. Jednoho dne mi vyprávěla, že spolu s dalšími rodiči stáli u zrodu soukromých křesťanských škol, protože jim běžný státní systém nevyhovoval. Chtěli školu, která bude propojená s jejich vírou, tradicemi a představou o výchově. Poslouchala jsem její vyprávění a měla pocit, že nahlížím do úplně jiného světa.
Do světa, kde se mísily staré rodové tradice, velké peníze, hluboká víra a velmi přísná pravidla.
Světa, který byl zvenčí téměř neviditelný.
A přesto existoval jen pár kroků ode mě, za těmi obyčejnými dveřmi nenápadného domu na severu Francie.

💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️💙🤍❤️