(Povídka) Setkání na Montmartru - Jůlie a Benoît 🥞🍷

 

Montmarte - Jůlie a Benoît 

🥞🍷🥞🍷🥞🍷🥞🍷🥞🍷🥞🍷🥞🍷

🍷 Čtvrteční rituál a Cosmopolitan

Byl čtvrtek a zase jsme seděly v baru Le Sancerre. Tentokrát jsme ale vyměnily tradiční červené víno za zářivě růžový Cosmopolitan. Měl v sobě přesně tu správnou dávku ostrosti, kterou jsme po celém týdnu stráveném v cizích rodinách potřebovaly.

Místní číšníci už nás moc dobře znali. Myslím, že ty trochu střelené holky z Česka s legračním, ale roztomilým přízvukem upřímně bavily. Měli nás rádi. Dokonce jsme je podezřívaly, že nám do těch elegantních sklenic lijí mnohem víc vodky, než velela oficiální barmanská receptura. Stačil totiž jeden drink a svět kolem se začal točit.

Tentokrát se potřebovala nutně vypovídat Jůlie. Pracovala jako au-pair v jedné rodině přímo na slavném Montmartru, stejně jako Katka. Každý den procházela malebnými, dlážděnými uličkami kolem Place du Tertre. Jůlie položila sklenici na stůl, nervózně si prohrábla vlasy a naklonila se k nám přes stůl. Její hlas ztišil do šepotu.

„Holky... já už nevím, co mám dělat. On mě prostě nenechá být.“

„Kdo? Zase ten číšník?“ zpozorněly jsme.

Už delší dobu mi vyprávěla o tom, že na ni v jedné z uliček neustále mrká a tak trochu ji pronásleduje jeden mladý muž. Jmenoval se Benoît. Pocházel ze Senegalu, ale byla to už druhá generace žijící ve Francii, takže už byl zkrátka Francouz jak vyšitý.

Dlouho Jůlii uháněl. Nebylo to vyloženě zlé nebo agresivní, ale měl v sobě takový ten vytrvalý, lovecký pud. To nekompromisní pařížské dvoření, kterému je strašně těžké odolat, protože balancuje na hraně mezi čistou romantikou a drzostí.

„A kde vlastně přesně pracuje?“ chtěla vědět Katka. 

„V uličce rue Norvins,“ vzdychla Jůlie. „Na rohu, v tom starém baru a palačinkárně Le Tire-Bouchon. Určitě to tam znáš.“ 

„Znám" přikyvovala Katka. 

🍷 Vzkazy na stropě v Le Tire-Bouchon

Le Tire-Bouchon byl jedním z nejpůvabnějších a nejbizarnějších míst na celém Montmartru. Když jste otevřeli těžké dřevěné dveře, nevkročili jste do obyčejné restaurace, ale do jakési časové kapsy. Celý interiér byl od podlahy až po strop oblečený do stovek a stovek papírků. Hosté z celého světa tu na stěny lepili ručně psané vzkazy, staré jízdenky, zamilované dopisy, kresby a pohlednice. V šeru baru, pod teplým žlutým světlem lamp, to vytvářelo neuvěřitelně útulnou, intimní a tak trochu undergroundovou atmosféru, kterou občas doplňovaly tóny starého piana v rohu místnosti.

V tomhle papírovém labyrintu pracoval Benoît.

„Víte, on mi hrozně nadbíhá,“ pokračovala Jůlie a na tváři se jí mihl zvláštní výraz. Bylo vidět, že jí to na jednu stranu neskutečně lichotí. Které dvacetileté holce by se nelíbilo, kdyby o ni bojoval takový chlap? „Ale zároveň...holky, je na něm něco nebezpečného. Něco, z čeho mám husí kůži, ale přitom mě to táhne k němu.“

Moc dobře jsem chápaly, o čem mluví. Znáte francouzského herce Omara Sy, který je také senegalského původu a proslavil se ve filmu Nedotknutelní? Přesně takhle Benoît vypadal. Měl tu samou urostlou, mužnou postavu, široká ramena a hluboký, podmanivý hlas. V práci nosil čistě bílou košili s vyhrnutými rukávy, pod kterou se rýsovaly svaly, a když procházel kolem stolů s podnosem v ruce, zdálo se, že mu celý ten malý prostor Le Tire-Bouchon patří.

„Včera jsem šla kolem,“ šeptala Jůlie a prsty kroužila po okraji sklenice s Cosmopolitanem. „Stál zrovna venku před vchodem. Když mě uviděl, chytil mě jemně za zápěstí. Nebylo to hrubé, ale pevné. Podíval se mi těma svýma temnýma očima přímo do obličeje a řekl: Slečno Jůlie, jak dlouho ještě budete předstírat, že mě nevidíte? Paříž je příliš malá na to, abyste přede mnou dokázala utéct.“

Zatajily jsme s holkama dech. „A ty?“

„Zmohla jsem se jen na trapné Bonjour a utekla jsem,“ zasmála se Jůlie, ale v jejích očích byl čistý zmatek. „On mě regulérně fascinuje. Ale bojím se, že když do toho baru příště vejdu a sednu si k němu na palačinku, už odtamtud neodejdu sama.“

Podívaly jsem se na svou kamarádku a pak dolů do své sklenice. Paříž nám začínala psát další kapitolu, která voněla sladkým těstem palačinek a nebezpečným kouzlem Montmartru. A všechny jsme věděly, že Jůlie do toho baru dřív nebo později vstoupí.

🍷 Papírový lístek s číslem

Jůlie jeho dvoření dlouho a vytrvale odmítala. Jenže jednoho večera se věci daly do pohybu. Přijela za ní kamarádka z Česka a holky si řekly, že když už jsou v Paříži, nebudou přece sedět doma. V Le Tire-Bouchon měla být ten večer navíc živá hudba, piano v rohu baru slibovalo skvělou kulisu a představa pravé francouzské palačinky crêpe zadarmo od pohledného číšníka byla až příliš lákavá.

„Půjdeme se prostě jen pobavit,“ přesvědčovala Jůlie samu sebe i nás, když jsme o tom mluvily.

Ten večer se protáhl. Hudba byla podmanivá, Benoît kolem nich kroužil jako lev a vzduch v baru houstnul romantikou. Odcházely nakonec až dlouho po zavíračce. Před odchodem udělaly to, co dělaly spousty turistů před nimi – vzaly kousek papírku, propisku a nechaly na jedné z polepených zdí svůj vzkaz. Jenže Jůlie na ten malý lístek tajně připsala i svoje telefonní číslo. Když ho lepila mezi stovky ostatních vzkazů, uculovala se a v duchu si říkala, jestli si ho Benoît v tom papírovém labyrintu vůbec někdy všimne.

Všiml. A to hned druhý den ráno.

Netrvalo dlouho a domluvili si první rande. Vzhledem k jeho práci v baru to sice šlo až hodně pozdě v noci, ale to Jůlii vůbec nevadilo. Jako au-pair sice musela ráno fungovat, ale ve dvaceti letech člověk brzký spánek k životu nepotřebuje. Pařížská noc byla lákavější.

🍷 Noční periferie a mluvící hádanky

Schůzky s Benoîtem byly od samého začátku neuvěřitelně zajímavé, extravagantní, ale zároveň z nich šel trochu mráz po zádech. Benoît měl v sobě tajemství. Pořád jako by mluvil v hádánkách, nikdy neodpověděl na přímou otázku a bral Jůlii na opravdu podivná místa. Ne že by se vedle něj vyloženě bála, jeho gentlemanské chování bylo bezchybné, ale ten klid byl jen povrchový. Podle všeho žil neuvěřitelně divoký život, měl spoustu peněz a měl rád divná místa. Nebo ty peníze měla jeho rodina. Z platu číšníka na Montmartru by si to, co předváděl, nemohl dovolit ani náhodou.

Na jejich první rande ji vyzvedl na masivní, černé motorce. Bez dlouhých řečí jí podal helmu, pevně jí zapnul řemínek pod bradou a vyrazil s ní přímo na pařížský périférique – obří městský dálniční okruh.

I když nejel nijak zběsile rychle, pro dvacetiletou holku zvyklou na klidné české silnice to byl brutální šok. Kolem nich hučely noční kamiony, blikala světla aut a Jůlie se ho držela tak pevně, až měla pocit, že mu ta žebra musí zlomit. V hlavě jí blikal jediný nápis: Tohle nepřežiju. Nakonec ji ale živou a zdravou vyvezl na jeden ze skrytých vyhlídkových bodů nad Paříží, kde v tichu seděli na kapotě a koukali na obrovské, rozsvícené město pod sebou.

Byl to magický moment, ale Benoît ho protkal svými hádankami. Mluvil o tom, jak v životě o něco obrovského přišel, jak musel začínat od nuly, ale když se ho Jůlie zeptala, co přesně se stalo, jen se smutně usmál, otočil hlavu k svítícímu městu a změnil téma.

🍷 Palác v 16. obvodu

Další rande bylo z úplně jiného světa. Tentokrát ji Benoît nevyzvedl na motorce, ale poslal pro ni luxusní černý taxík. Auto ji zavezlo hluboko do luxusního 16. obvodu, k domu jeho sestry, která prý byla s rodinou zrovna někde na dovolené.

Jůlie byla nesvá už ve chvíli, kdy vystupovala v této luxusní pařížské čtrvti. I v noci působil ten dům neskutečně honosně – vysoká kovaná brána, kamenné obložení a ticho, které si mohou dovolit jen ti nejbohatší. Ale to, co uviděla uvnitř, jí doslova vyrazilo dech.

Asi se ji Benoît snažil okouzlit a oslnit. Vstoupili do obrovské haly, kde se pod nohama leskly dokonale vyleštěné mramorové podlahy s jemným šedým žíháním. Stěny byly obložené benátským štukem a v rozích na podstavcích stály pozlacené sošky, které odrážely světlo z masivních křišťálových lustrů. Jedna soška byla snad v životní velikosti. Všechno se to třpytilo a lesklo tak moc, až oči přecházely. Dům měl několik luxusních ložnic s postelemi s nebesy, obrovskou jídelnu s masivním stolem z tmavého mahagonu, a v suterénu se dokonce schovával vnitřní bazén s vyhřívanou vodou, soukromá sauna a vířivka.

„A co tady budeme dělat?“ zeptala se Jůlie tiše, když procházeli kolem té mramorové nádhery.

„Cokoliv chceš,“ usmál se Benoît a podal jí sklenku drahého šampaňského. Nakonec skončili dole, vystřídali saunu i vířivku a Benoît byl celou cenu neuvěřitelně zábavný, vtipný a pozorný.

Jenže Jůlie se po celou dobu nedokázala zbavit jednoho svazujícího pocitu. Pocitu, že do tohoto domu ani jeden z nich nepatří. Že jsou tam jen jako cizinci v kulisách cizího života. Každý krok na té drahé mramorové podlaze v ní vyvolával úzkost. Celou noc měla neodbytný pocit, že se každou vteřinu otevřou dveře, vtrhne tam policie a zatkne je za neoprávněné vniknutí a výtržnictví. Navíc, i když se skvěle bavili, Benoît se jako profesionální tajný agent vyhýbal jakýmkoliv osobním otázkám o své rodině, o své sestře i o tom, kde se tenhle pohádkový luxus vlastně vzal.

Když nad ránem z domu odcházeli a za zády jim klapla ta těžká kovaná brána, Jůlie si hluboce a upřímně oddychla. Noční Paříž byla plná tajemství a ona právě zjistila, že to největší z nich nosí v kapse číšník z jejího oblíbeného baru na Montmartru. Už se těšila, jak tohle poví holkám v Le Sancerre. 

🍷 Noční stíny v Bois de Boulogne

Pak následovalo další rande – a to bylo opět z kategorie mírně bizarních a nečekaných. Benoît ji vyzvedl a odvezl ji rovnou do Bois de Boulogne (Boulonského lesíka). Kdo tenhle obrovský park na západním okraji Paříže zná, tak moc dobře ví, že zatímco přes den je to nádherné, idylické místo na procházky, pikniky a projížďky na lodičkách, s příchodem noci se mění v temné, nebezpečné doupě. Dějí se tam velmi nekalé věci, stahuje se sem pařížské podsvětí, drogoví dealeři a nejlevnější pouliční prostituce.

Bylo to šílené rande a Jůlie se tentokrát už opravdu, upřímně bála. Tma mezi hustými stromy byla neproniknutelná a zpoza křoví se ozývaly podivné zvuky.

„Benoîte, já tady nechci být. Odvez mě domů, prosím,“ řekla mu pevně a rozhlížela se kolem sebe.

„Musím ti něco říct, Jůlie. Něco strašně důležitého. Proto jsme tady, tady nás nikdo neuslyší,“ naléhal a v jeho hlase poprvé nebyla ta suverénní jistota, ale zvláštní, zoufalý třes.

A pak to z něj konečně vylezlo. V té temnotě lesa, schovaný před celým světem, se jí přiznal, že má dceru. Je jí osm let. Viděl ji ale jen jednou jedinkrát v životě a má strach, že už ji možná nikdy neuvidí, protože její matka s ní odešla neznámo kam. Benoît se jí celá ta léta snaží zoufale najít, a proto také střídá pochybná místa a lidi, aby získal jakoukoliv stopu. Když to vyprávěl, měl slzy na krajíčku a skoro plakal.

Jůlii ho bylo strašně líto, lidsky ji to dojalo, ale její pud sebezáchovy byl silnější. Pořád nepřestávala vnímat, kde přesně se právě nachází. Kolem nich procházeli divní lidi, stíny se míhaly podél cest a ona chtěla jediné – být bezpečně doma ve své posteli. Nakonec ji poslechl a odvezl ji zpátky.

🍷 Poslední večeře a skvělá uklízečka Nathalie

Před dalším víkendem jí ale slíbil, že příště už to bude úplně jiné. Že ji vezme k sobě domů. Měl v sobotu volno a nabídl, že pro ni sám uvaří večeři.

To rande mělo být jejich poslední. Ale to Jůlie tehdy samozřejmě netušila. Naopak, hrozně se těšila a v duchu si říkala, že když se jí minule takhle emočně otevřel a teď ji zve do svého soukromí, mohl by se jejich vztah konečně posunout dál, do klidnějších a normálnějších vod.

Měl opravdu hezký, moderní byt v novostavbě na jednom z předměstí Paříže. Všude čisto, vkusný nábytek. Jakmile vešla, nalil jí sklenku dobrého vína a s úsměvem ji pobídl, ať se klidně porozhlédne a udělá si pohodlí, že on zatím v kuchyni dodělá salát.
No není to skvělé, mít chlapa, co umí vařit? smála se Jůlie pro sebe v duchu a spokojeně upíjela víno.

Začala se procházet po bytě, až došla na konec chodby, kde narazila na pootevřené dveře do jeho ložnice. Nedalo jí to. Zvědavost zvítězila, a tak do místnosti opatrně nakoukla. Pokoj vypadal útulně, čistě, typicky pánsky. Jenže když už chtěla dveře zase zavřít a vrátit se do kuchyně, její pohled upoutal drobný detail. Na nočním stolku, hned vedle postele, ležel malý, narychlo utržený papírek.

Byl na něm rukou napsaný krátký vzkaz: „Díky za včerejší skvělou noc, Nathalie.“

Jůlie na ten papírek třeštila oči a vteřinu jí trvalo, než jí to celé došlo. Tak tohle byla ta nudná, neodkladná obchodní schůzka, kvůli které se jí prý včera celý večer nemohl ozvat a měl vypnutý telefon!

V tu ránu v ní vzpěnila krev. Popadla ten lístek mezi prsty, rázným krokem vpochodovala do kuchyně a stoupla si přímo za něj. I když to z hrnců neuvěřitelně lákavě vonělo a Jůlie měla po celém dni obří hlad, bylo jí jasné, že tady dnes večeřet nebude. Rozhodla se odejít. Hned jak se ho zeptá, co má tohle sakra znamenat.

Otočila k němu papírek se vzkazem. „Můžeš mi vysvětlit, kdo je Nathalie?“

Benoît leknutím málem upustil nůž. Začal koktat a okamžitě pálil jednu trapnou výmluvu za druhou. „To... to nic není, Jůlie! To je jen... to je moje uklízečka! Včera tu uklízela a takhle mi tu nechala vzkaz, vážně!“

Jenže Jůlie už ho dál neposlouchala. Na tyhle levné pohádky pro malé děti neměla náladu. S naprostým klidem otočila displej telefonu, zavolala si pařížský taxík a bez dalšího slova se otočila k odchodu.

Když seděla na zadním sedadle auta a sledovala, jak se moderní předměstí pomalu mění v blikající centrum Paříže, vytáhla mobil a naťukala Benoîtovi poslední SMS. Byla to její malá, sladká satisfakce:

„Až bude někdy potřebovat pořádně uklidit byt, řeknu si o číslo na tu Nathalii. Evidentně odvádí skvělou noční práci.“ 😉

Hned po odeslání zprávy si jeho číslo v telefonu nadobro zablokovala. A uličce rue Norvins s číslem popisným 9, kde stála palačinkárně se od té doby obloukem vyhýbala. Paříž sice byla městem lásky, ale Jůlie právě zjistila, že některé dopisy na stěnách zkrátka nestojí za to číst.